Paradox levice

Většina levicových voličů jsou konzumní lidé. Přesto ti, kteří jsou nejvíce vidět, levicoví intelektuálové vystupují povětšinou proti konzumu. Všimněme si Václava Havla, který se například ptal, proč musí ekonomiky neustále růst. Nakonec levice má ve svém středu altruismus (starost o druhé, solidárnost), který inklinuje k narušení naší spotřeby, avšak nejen té, na úkor nějakého vyššího (obecného) zájmu. Vnitřní rozporuplnost levice se tedy jeví principiální. Lapidárně řečeno je levice sama proti sobě.

John M. Keynes

Ačkoli se to zdá podivné, existuje vysvětlení. Levicové ideologie ve svém programu měly vždy přerozdělování a tedy i jakousi zdánlivou solidaritu mezi občany. Nástupem Johna Maynarda Keynese (dále jen JMK) a jeho ekonomické teorie*, která byla velmi silným a blyštivým lákadlem pro levici, se však v levicové ideologii, zřejmě spontánně, obhájila podpora konzumu tedy spotřeby pomocí státu a ospravedlnění rozpočtových deficitů.  Pohlcením keynesiánství se levicová ideologie dostala do sporu se sebou samou. Stimuly mají podpořit spotřebu a investice, které jsou podle JMK v dobách krize (!) nedostatečné (JMK stále mluvil o období krize, zatímco politici se zmocnili těchto „léků“ i v obdobích dynamického růstu, protože ucítili příležitosti s tím spojené, ale také by výpadek státu znamenal negativní reakce občanů). Keynesiánství se dá kritizovat například v metodologii, přesto pravdou zůstává, že stav ekonomiky JMK popsat mohl vcelku dobře, není lží, že byla menší poptávka než v dobách normálních, bohužel však normativní závěry (co by se mělo dělat) těchto teorií jsou zhoubné.

Odkaz tohoto významného ekonoma tedy v levicových programech zanechává velký zmatek. Pravděpodobně mi někdo bude chtít namítat, že konzum není automaticky spotřeba, ale je to jakási přehnaná spotřeba, nebo spíš styl života společnosti, která se především soustředí na spotřebu. Společnost v recesi dochází do fáze, kdy je zřejmě nutné se zbavit nějakých špatných investičních ale i spotřebních rozhodnutí, tedy jakýmsi způsobem usměrňuje onen konzum správným či méně destruktivním směrem, a tudíž pokud tomu bráníme pumpováním státních peněz do ekonomiky, v podstatě podporujeme konzum jako takový a ještě ho k tomu necháme dále kráčet cestou, která vede ke genezi dalších bublin a špatných rozhodnutí. Nyní je snad pointa jasná.

* Lord John Maynard Keynes byl britský ekonom, který, stručně řečeno, byl otcem zakladatelem ekonomické teorie keynesiánství. JMK vytvořil agregovaný vzorec pro celou ekonomiku, který ukazuje národní důchod jako agregátní poptávku AD, kdy AD = C + I + G (C – spotřeba, I – investice, G – vládní výdaje). Pokud tedy je nedostatečná spotřeba a investice (C a I) je nutné navýšit vládní výdaje (G). Velmi lákavá teorie především pro politiky. Ekonomickou teorií již pokořený, ovšem politiky stále využívaný model pro hospodářskou politiku. Vyústěním této teorie je růst státních výdajů.

Keynesův paradox (pro zájemce) zde