Evoluční pauza

Někdy se prostě stane, že nechcete nic říkat nebo psát a raději budete poslouchat, číst, dívat se kolem sebe a přemýšlet. Šum, který je kolem nás a rozlazuje soustředění, se postará o neschopnost uvažovat více do hloubky.

Poslední tři roky jsem nepsal blog. Více méně jsem se přestal vyjadřovat i politicky. Bylo to potřeba. Byl jsem unavený bojem s větrnými mlýny. Rozhodl jsem se raději soutředit na kariéru a snažit se přitom mít otevřené oči. Někdy mám pocit, když stojím v metru nebo v obchodním centru, že jsem v tu chvíli jediný, kdo se dívá jako cestovatel v nové zemi a všímá si energie toho místa a maličkostí, jako je právě zahleděnost do vlastních plánů. Abych mohl tohle udělat, musím opustit veškeré cíle, které v tu chvíli mám. Většina z nás to zažila, když se najednou vypne ta rozjetá mašina, která má jasně posazené a namazané koleje.

Už pět let pracuji ve firmě, ve které jsem měl skvělou možnost zkusit prosazovat svůj liberální pohled na společnost. Sdílím totiž ideu, že, jak velká společnost coby stát, tak i ta malá v podobě firmy, může fungovat na principech, které se opírají o svobodu, a že taková společnost pak probouzí mnohem zajímavější a autentičtější výsledky. Posledních pět let tedy klesla moje produkce různých článků a vzrostla produkce malých experimentů.

Evoluční biolog Matt Ridley popisuje malou společnost trochu obecněji jako skupinu lidí do 150 jedinců se společným zájmem. Může to být firma z 21. století, ale i tlupa z mladého paleolitu, které Ridley studoval a ve kterých se evolučně formoval dnešní moderní člověk. I to je důvod proč rozdělovat velkou a malou společnost aneb z evolučního hlediska jsme vybaveni spoustou hormonálních a jiných automatických reakcí pro efektivní přežití ve skupině do 150 lidí. Cokoliv je nad tento rozměr už je většinou zajištěno jinak. Například v korporátním světe funguje svět procedur, metrik, hierarchie a dalších nástrojů. V ekonomice slouží k obchodu ceny a zisky jako signály, které nám pomohou se rozhodovat za co směnit náš čas. Na straně solidarity fungují neziskové organizace, a pro to, abychom si mohli efektivně rozdělovat vzácné zdroje, existuje osobní vlastnictví z něhož plyne existence států a vymocování nároků na vzácné zdroje.

Firma, ve které pracuji má v našem regionu necelých 50 zaměstnanců, takže je ideálním materiálem pro pohled na malou společnost a zároveň v globálním měřítku je zaměstananců něco kolem 600, takže by se dalo očekávat nějaké pnutí, pokud byste chtěli rozšířit test dále. Stejně jako ve veklé společnosti je nesmyslné očekávat od malé společnosti v podobě firmy dokonalé nebo v ekonomické terminologii efektivní výsledky. Je obrovskou mýlkou, že by zakladatel moderní ekonomie Adam Smith, kdy prohlásil, že neviditelná ruka vyřeší efektivně vše potřebné. Smith pouze upozornil na to, že egoistické lidské jednání má za následek ne jen to, že si dotyčný postavil továrnu, aby zbohatl, ale také to, že jako vedlejší produkt vzniklo mnohé jiné jako měna. Dokonce se ani nedočtete přímo v Bohatství národů nějakého pozitivního sentimentu s tímto spjatým a nebo konkretizace toho, co to je za vedlejší produkty. Adam Smith si byl vědom toho, že společnost si s sebou nese spoustu problémů a ekonomicky neefektivních výsledků. Co se ztratilo v moderní matematizované ekonomii však zůstalo ve spoustě odvětví vědy a přicházi na to třeba i evoluční biologové. Představte si, že všechny výsledky lidského jednání by byly dokonalé a efektivní. Mělo by smysl žít? Dynamika je potřeba. Liberální ekonom jen tvrdí, že umělé zásahy většinou způsobí více škody než užitku, což ve spoustě případů dokazují data.

Jak ale tato teze o nedokonalosti výsledků lidského jednání asi rezonuje ve firmě, která má realizovat zisk a pýšní se profesionalitou a racionálním přístupem ke každému rozhodnutí podpořenému spoustou dat?

Zdálo by se, že firmy musí být efektivní, ale samozřejmě nejsou. Proč myslíte, že firmy krachují? Proč firmy procházejí cykly? Proč se občas nějaká firma zachová naprosto nemorálně? Bez ohledu na data, procedury a drahé manažery budou vždy existovat špatná rozhodnutí. Podnikání je založené na nejistotě. Je to vlastně sázka na to, že děláte ten správný produkt nebo službu, kterou si někdo bude kupovat. Ve chvíli, kdy děláte klíčová rozhodnutí, tak čelíte předpovídání budoucnosti skrze pravděpodobnost. Při čtení skeptika Taleba vám dojde, že vlastně takový Warren Buffet měl sice hodně píle a skvělého investorského ducha, ale také notnou dávku štěstí v otázkách pravděpodobnosti. Nebo si snad budeme namlouvat, že Warren Buffet je jediný svého druhu? Budeme, protože nevidíme ty jedince, kteří zvolili takřka stejné metody, ale neuspěli, protože jim některá rozhodnutí prostě nevyšla. Asi málokdo by četl alternativu magazínu Forbes nazvanou Losers/Loseři. Aby to nevypadalo, že podporuji kolchoz, tak dodám, že firmy mají tu hlavní funkci selhávat a vracet se zpět s novým produktem a službou. Je to kreativní destrukce, která nám přinesla mobilní telefony vyspělejší než vládní počítače z roku 1990. Zároveň je ale potřeba si připustit, že firma je pouze nedokonalý nástroj tohoto objevování a uspokojování potřeb, který prochází i dnes proměnou viz sdílená ekonomika.

Nemám formou dat typu vyššího zisku ověřené, že je firmu lepší vést na principech svobody v zaměstnání, ale mám, myslím si, silné svědectví, že existují liberální principy, které zvyšují schopnost lidí realizovat pro firmu vyší přidanou hodnotu. Neboli volná pracovní doba, maximální autonomie rozhodování jednotlivců, vedení lidí formou podpory a rady, nikoliv příkazů a zákazů, zvyšuje motivaci, spokojenost, samostatnost a spolupráci. Dle mého názoru naše pobočka dle korelace s výše uvedenými principy více snižuje inventuru, snižuje náklady a snižuje fluktuaci zaměstnanců.

Je zajímavé, že i ve firmě si lidé sami vytvářejí a zavádějí pravidla tak, aby se některé sdílené věci dali dělat efektivněji a s větší jistotou. Anarchie je nepravděpodobná i v případě, že necháte věci ležet ladem, zrodí se nový řád. Lidé jsou obecně ambiciozní, motivovaní a chtějí úspěchu dosahovat spoluprácí. To se také naučili v té malé skupině, kde by jinak nepřežili.

Musím, říct, že pracovní zkušenost, četba behaviorální ekonomie nebo témat pravděpodobnosti spíše prohloubily mojí pokoru v podobě víry v laissez faire, tedy minimálního zásahu do tak složitého jevu, jakým je společnost, ať už malá tak i velká.