Běžnou iluzí lidí v paternalistické společnosti je, že cokoliv, co je nyní dotováno, by bez dotací již nemohlo existovat. Různé argumenty ovšem naznačují opak. Odpůrci těchto dotací včetně Václava Klause nejsou nekulturní vyšinutí blázni.
Pritazene za vlasy?
Jak si zřejmě někteří myslí, pokud jste proti dotaci do kultury, jste proti kultuře samotné. Kultura je totiž umění a umění nemůže být předmětem zisku a zároveň ho nikdo nebude ze svých peněz platit. Moc si ovšem nevzpomínám, že by obrazy namalované Picassem platil stát nebo, že by Dostojevský dostal dotace. Tato díla přesto vznikla. Umění se prosadí navzdory penězům. Dotace nakonec jen podporují tvorbu, která zajímá jen málokoho a je určena spíše pro menšinu a to na úkor většiny.
Jan Svěrák v „Událostech komentářích“ 20. 11. argumentoval v debatě s Petrem Machem, že film je také průmysl. Ano, to je pravda, film je finančně náročná činnost. Namalovat obraz je relativně levné. O to je ovšem náročnější se obrazem prosadit. Když je ovšem film průmysl, tak proč by měl být nadřazen jiným průmyslům a být tak privilegován? Protože vyrobit automobil není umění? A kdo to obhájí? Auto má svůj design, technologie a další atributy, které bychom mohli nazvat uměním. Taková diskuse se však nedá rozlousknout, protože je pouze o hodnotách. Někdo si váží více krásného designu automobilu než průměrného filmu. A zde přichází situace, kdy, jestli film dotaci dostane, rozhoduje odborná komise. Z mého pohledu tak film ztrácí svobodu, nehledě na to, že se takto vytváří prostor pro dobývání renty, tzn. korupci. Hodnocení toho jestli je film odpovídající pro poskytnutí státní dotace se může nakonec zvrhnout v zvrácený způsob propagandy. Ačkoli si to někteří nechtějí připustit, toto riziko vždy existuje a je lepší se mu vyhnout. Konečně umění je ve výsledku o tom, kdo si ho jak vyloží.
Mezi dalšími argumenty pro dotace filmu je možnost přilákání zahraničních tvůrců a tedy peněz nejen do ekonomiky, ale skrze daně i do státní kasy. Tento systém je pobídkový, pokud tvůrce filmu musí utratit 2 miliardy korun, aby dostal zpět 20 %, přinese to prý do České republiky peníze. Nemůže být většího omylu. Těch 20 %, které jsou pobídkou pro zahraničního investora, musí jít z kapes daňových poplatníku nebo z dluhu. Tyto peníze by byly právě lidmi, kteří platí daně, utraceny nebo uspořeny. Zároveň ty peníze, které zde utratí investor ze zahraničí, jsou české koruny. Ty si investor koupí dejme tomu za americké dolary, které ale budou utraceny zase v zemi, ve které jsou platidlem. Toto je klasická mýlka pobídek, kterou protežují většinou obhájci dotací, kteří ovšem nemají základní znalost ekonomie. Žádný zisk toto nepřinese. Je tomu dokonce naopak. Pobídky a dotace se musí administrovat a to stojí peníze, které jako vždy platí daňový poplatník. Dalším faktorem je, že o efektivitě zdrojů neumí státní komise dobře rozhodovat, jak jsme již zjistili v komunistických režimech.
Film zanikne! Kdo věří, že bez státních peněz nebudou dálnice, lékařská péče, filmy, obrazy, mléko, chleba, elektřina, vzdělání a další ať se prosím podívá kolik je soukromě financovaných dálnic, nemocnic a škol. My jsme si jen zvykli, že jakýkoliv výkyv ziskovosti nebo kvality v jakémkoliv sektoru je z důvodu nedostatku dotací a podpory státu, taky jsme si zvykli, že spousta věcí má být zadarmo. Jenže ono není nic zadarmo. Říká se tomu mýtus obědu zadarmo. Fréderic Bastiat toto popsal velmi zdatně: „Stát (vláda) je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“
Dotujeme-li film, musíme si uvědomit, že tak připravujeme o peníze někoho druhého. Dotace čehokoliv ať už filmu nebo mléka tak nabývá jiného významu než nám tvrdí její obhájci. Je dobré si vždy uvědomit, že peníze státu mohou být jedině peníze, které vybral z daní nebo z inflace, která je skrytou daní.
Jsem velkým fandou filmu, ale musím se přiznat, že mě český film také tolik netáhne. Možná by se filmaři měli soustředit více na svoje dílo, než na boj o dotace.
