„Problém současného světa je, že hlupáci jsou skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.” Citát Bertranda Russella asi nejzajímavěji vystihuje reakce na amnestie, které se vyrojily v médiích, na sociálních sítích a v debatách u piva.
Každá amnestie musí zákonitě vyvolat dvojaké emoce, vždyť mezi amnestovanými vždy budou lidé, kteří ji nevyužijí v nalezení sebe sama. Budou a jsou zde lidé, kteří vyjdou do ulic a začnou krást, případně na někoho zaútočí. Nakonec však malí kriminálníci, mezi které amnestovaní patří, budou propuštěni bez ohledu na amnestii. Mezi amnestovanými mohou být i lidé, kteří zpronevěřili majetek jiných lidí. Ti, kteří nakládali s majetkem ostatních v rozporu se zákonem a se zájmem zbylých zúčastněných, ovšem měli být předvedeni spravedlnosti mnohem dříve. Stále však platí presumpce neviny. Nehledě na fakt, že životy obžalovaných mohly být silně poznamenány soudními spory, které se táhnou neúměrně dlouho.
Na druhé straně jsou lidé, kterým amnestie přináší novou svobodu a nové naděje do života. Jakkoliv můžeme odsuzovat činy těchto lidí, šance, že alespoň část z amnestovaných využije své nové svobody a ponaučení a na místo života stráveného ve věznicích a po soudech, s ním udělají něco dobrého, čímž v konečném důsledku prospějí i svému okolí. Amnestie znamená odpuštění a šanci a je pouze v moci jednotlivců toto využít, anebo upadnout do zatracení navždy.
Hodnotit amnestii ex post je zajisté snazší než ex ante. Stále však zůstává velký šedý mrak nad těmi, kteří míní, že jejich rozum dokáže pojmout veškeré dopady amnestie. Co má větší hodnotu? Jeden zlepšený život nebo úspory stovek lidí, které jsou již dávno nenavratitelné? Samotná podstata amnestie stírá takováto hodnocení a je to právě nepochopení této podstaty, které vede k nezměrné kritice amnestie.
Jedním z dalších důvodů může být nestoudná a domýšlivá chtivost člověka hledat za vším zákon, jako by vypadl z učebnice fyziky. Společnost není tak jednoduchá, lidské osudy také ne a rozhodně ani lidská mysl není jednoduchá. Komplexita, kterou nejsme s to pojmout rozumem, nás pohlcuje a zároveň naplňuje zlobou a strachem ze všeho neznámého. Dnes víme, že tuto složitost dennodenního života překonáváme sledováním pravidel chování, která se vyvinula zároveň s námi. Tato pravidla nevytvořila jedna mysl a amnestie na těchto pravidlech nic nemění, pouze podtrhává křesťansko-demokratickou tradici odpuštění. Zřejmě se totiž v lidské historii často ukázalo, že odpuštění přináší více dobra než zla.
