Petr Nečas nepodepsal evropskou smlouvu o rozpočtové unii a je to dobře. Přesně tři sta intelektuálů, mezi které se řadí Tomáš Halík s Jiřím Pehe a Monikou Pajerovou a také například předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, Jan Mládek a další politici, sociologové, politologové, herci, producenti, režiséři, scénáristi a další, se rozhodlo – pasujíce se do role jakési vyšší inteligence a morální autority – sepsat a podepsat výzvu Ano pro Evropu.
Mytických 300?
Skutečná přehlídka osobností. Chybí v něm však výrazně ti, kdož se tomuto tématu mohou věnovat na vědecké úrovni, ekonomové. Je jich ve výzvě celkem pět z 300 a dovoluji si tvrdit, že je mezi těmi pěti pouze jeden ekonom hodný tohoto označení, tedy takový, který není čistě ve službách nějaké strany a ekonomií se skutečně zabývá. Dalším faktorem u ekonoma je jeho spojení s velkými firmami případně vládami. Je zvláštní, že se k této výzvě nepřipojilo více (řekněme akademických) ekonomů? Nikoliv.
Seznam 300 podpisů ekonomů proti evropské smlouvě o rozpočtové unii vám seženu při dobré logistice do jednoho dne. Proč? Není to ani proto, že by ekonomové byli materialističtí citově vyprahlí jedinci, ani proto, že jsou navázáni vlastním zájmem, dokonce ani proto, že by snad ekonomie postrádala morální aspekt. Je to spíš proto, že spousta ekonomů chápe, jaké důsledky vznik rozpočtové unie bude mít.
Superstát není „super“
Ekonomové vědí, že bychom podepisovali bianco šek Evropské komisi. Nechali bychom otevřenou cestu evropskému superstátu, který by konečně „superpřerozděloval“ a který by znamenal další morální hazard nevyrovnaných ekonomik. Ačkoli s sebou tato smlouva má přinést vyrovnané rozpočty (podívejme se na dodržování rozpočtových pravidel před krizí a v krizi!), přináší také větší moc velmi nedemokratické instituci. A věřte mi, že se nejedná o nový Marshallův plán. (Pomiňme zde, že samotný Marshallův plán není tak andělské dílo, jak bývá často prezentován.) Situace i plán jsou jiné. V ekonomikách nejsou zničeny kapacity a kapitál, tedy potenciál je více či méně nedotčen, na rozdíl od poválečného období. Dnešní plán pouze oddaluje kocovinu do budoucna.
Zůstává tu pak už jen politický argument, že se Česko „vyřadí z hlavního proudu evropské integrace“, respektive odcizí Evropě vůbec. Chraň nás bůh, abychom se vezli s hlavním proudem! V takovém případě nás čeká minimálně ztracená dekáda, spíš však ztracené naděje a úpadek ve všech sférách společnosti. Pokračovat v cestě, která byla nastolena, by znamenalo prohlubovat dnešní problémy s jistým oddálením jejich důsledků. Věřte, že neexistuje žádné kouzlo ani v ekonomii, ani v politice, které by odvrátilo dopad žití nad poměry, i kdyby jím měl být pouhý přesun bohatství ať už od chudých k bohatým či obráceně. Naneštěstí představa, že přesun bohatství by mohl být jediným důsledkem toho, jak vlády oddalují řešení problémů svých ekonomik, je představou bláhově idealistickou. Z čistě ekonomických důsledků můžeme přidat pokles motivace (tedy snížení efektivity), růst morálního hazardu, stagnaci nebo pokles reálného bohatství. Mezi dalšími důsledky už méně ekonomického charakteru je nárůst nacionalismu, ale i jiných extrémních politických vyjádření (komunisté v Řecku). Tento nárůst je velmi patrný již dnes. Zoufalí lidé volí zoufalé činy. Důsledkem je tedy i menší sociální smír.
Přijetí smlouvy nic pozitivního přinést nemůže. Výzva sepsaná smetánkou intelektuálů pouze nekriticky přijímá hlavní proud. Troufám si tvrdit, že takřka každý pod výzvou podepsaný má (vědomý či nevědomý) zájem na růstu státní moci, a tento fakt není možné ignorovat. Zdeněk a Jan Švěrákovi točí za peníze ze státního rozpočtu z kapes daňových poplatníků. Pan Josef Zielienec je předsedou Evropského výboru. Jak je možné, že předseda hlavních přerozdělovačů Bohuslav Sobotka je pro pakt, který údajně zmenšuje možnost přerozdělovat? A co členové akademie věd? Lidé navázaní na granty financované opět z peněz, které jdou z kapes daňových poplatníků? A co herci? A co politologové? A co vysokoškolští profesoři? Co na tuto výzvu říká volič a daňový poplatník?
Zda je NE pana Nečase otázkou principu, nebo vnitřního boje ODS, je v tomto okamžiku klíčové pouze z toho hlediska, že je-li celá záležitost mocenským bojem, pak nemáme v politice skutečnou rozumnou oporu proti systému, který je nastaven tak, že opakuje a prohlubuje chyby. S velkou pravděpodobností nakonec premiér Nečas smlouvu podepíše. Malostí by v tomto případě bylo podepsání smlouvy jakožto vyjádření české poslušnosti. V současném systému nemůže existovat mezistátní solidarita a ani neexistuje. Ta by mohla přijít, až kdyby si postižené země opravdu začaly uvědomovat vážnost situace a reflektovaly ji snížením svých nároků, a tedy úsporami.
